Týden v Praze a týden pěkně na houby. Obklopená smutnou atmosférou, která se den co den zhušťuje, jak mi všechno dochází, shrbená nad překladem, odříznutá od společenského života. Jak jiskrná jsem byla poslední týden v Kalábrii a jak ještě jiskrnější jsem byla v Římě. A teď matním. Možná se to všechno zlomí, až odevzdám překlad a chmury se trochu rozplynou. Ale možná taky ne.
A já mám pořád pocit, že mě Řím volá. Možná to volání brzy přejde, ale fakt cítím, jak by mi bylo dobře, kdybych ode všeho vypadla na jih a našla si tam nějakou práci za barem, případně v muzeu. Jen, abych si zaplatila cameru singolu (dívala jsem se a dá se najít už za 300 eur třeba u Centocelle, nebo za 320 blíž k akvaduktovému parku) a nějaké skromné živobytí. Jen abych nasbírala zkušenosti a ještě víc si oživila italštinu, kterou už jsem měla po těch čtyrech týdnech tak sympaticky rozmrskanou. Jen abych byla šťastná, když se to v Kalábrii nepovedlo.
Mám pocit, že teď na to mám odvahu. Pokud je to proveditelné, tak to udělám. Nechci tu odvahu ztratit.
Žádné komentáře:
Okomentovat