Jo, už mě pustil ten neklid, už jsem smířenější a spokojenější v Praze, ale pořád si myslím, že Věčné město na mě čeká. A teď si na něj zavzpomínám.
Poslední ráno v Kalábrii jsem se probudila na pláži. Na pláži to bylo vzrůšo i noc předtím, kdy tam za mnou přišel Eros a chtěl začínat nějakou erotiku, zachránil mě před ním Ciccio animatore (který se mě pak ptal, jestli já jsem nechtěla začínat nějakou erotiku) a ještě jsem byla svědkem toho, jak se Ciccio cameriere vracel s taškou plnou jídla od jedné ze svých mnoha děvčat. Prostě všechny tyhle cazzate calabresi, které ale jsou relevantní jen a pouze tam.
Hecla jsem se, že tam budu spát, přestože všichni ostatní se na mě dívali jako na magora. A je fakt, že to nebyl zrovna rozumný nápad. Po horkém dni přišla chladná noc, já jsem byla omotaná pod tím spacím hadrem... a byla mi zima, dokud nevyšlo slunce. Ve chvíli, kdy mi konečně začalo být příjemně, jsem zjistila, že je půl osmý a bylo by tedy asi záhodno vypadnout.
Il bagno ultimo, sprcha, snídaně, balení a velké loučení. Dojemné to bylo, hlavně když za mnou běžel Gigi, aby mi ještě dal racčí pírko pro kočičky. Pak jsem si vyšplhala do dodávky k čurákovi Biagovi a jeli jsme do Viba. Čurák mi kladl na srdce, abych mu našla v Praze holku na víkend, až přijede na veletrh cestovního ruchu a vůbec měl hodně zajímavých řečí. Ciao ciao na zastávce a já zjistila, že mi chybí jízdenka do autobusu i palubní letenka do letadla. Uh-oh, co teď? Přišourala jsem se k dědkům, co postávali u trafiky, sdělila jim svůj problém a vše se vmžiku vyřešilo. Jeden z nich, šéf místních popelářů, mě odvezl do nějakého obchodu, kde pracovala jeho známá, a kde jsem si jízdenku vytiskla. Pak mě ještě vzal na kafe, a když jsem mu nabízela, že ho pozvu, neb mi zachránil cestu, tak jen mávl rukou a pravil, že nevím nic o životě.
Vrátili jsme se k trafice, pořád ještě zbývalo dost času. Kecala jsem s tím trafikantem a vychutnávala si italskou atmosféru a otevřenost. Najednou se na zastávce objevil kuchař Enzo, můj oblíbený kalábrijský ptáček, který ráno nebyl v hotelu a nerozloučili jsme se. Ptal se mě, jestli nemám hlad, odjel, pak se vrátil a přivezl mi tři obložené bagetky a láhev vody. Che bello, che carino. Úplně mě tím dojal.
A pak přijel autobus, já nastoupila a dalších osm hodin jsem jela působivou vyprahlou horskou krajinou do Říma.
Jízda po GRA, Castelli Romani na jedné straně, vzpomínky ze září 2007, projížděli jsme i kolem domů ve Via Silicella. Roma Tiburtina, konečná stanice, prosíme vystupte. Vlhký horký ulepený římský vzduch. To bylo takové blaho! Ucítila jsem pach města a hned jsem ožila. Věděla jsem, že sem patřím.
Na Torpignattaře nějak dlouho nic nejelo, tak jem se vypravila do Pigneta pěšky. Casilina byla hnusná jako vždy, do toho ještě rozkopaná, já za sebou táhla těžký kufr a najednou na mě padl smutek. V hlavě mi zněla nějaká šílená píseň, co pouštěli ragazzi animatori, před očima se mi promítal Ciccio cameriere, jak obratně probíhá mezi stoly. Asi Stockholmský syndrom, ale chvíli mi bylo fakt smutno. Ale pak jsem dorazila k Annalise, přivítaly jsme se a všechno bylo v pořádku a za chvíli už jsme seděly na střešní terase jejího domu (úúúúúžasný, obzvlášť s výhledem na Castelli Romani), pily pivo a kouřily cannettku. Přidala se k nám její kamarádka Elvira, já vyprávěla celé své kalábrijské dobrodružství (In Calabria non si va a lavorare!), do toho jsme s Annalisou občas vytáhly vzpomínku na nějaký společný zážitek... krásné to bylo. Scházely jsme potom dolů k jejímu bytu, smály jsme se, věci nám padaly z rukou.
Druhý den jsem se vzbudila s bolavou hlavou (jo, ten městský vzduch mi asi nedělá dobře), ale přešťastná. A vyrazila jsem za pěší turistikou. Ten den mi rozhodně zůstane v paměti jako jeden z nejšťastnějších. Začínala jsem s úsměvem od ucha k uchu a nic mě nemohlo rozhodit. Ani davy, ani horko, nic. Vymotala jsem se z Pigneta, přešla jsem Ponte Casilino, dohopkala jsem na Piazza Ragusa, kde jsem se nasnídala, a pak jsem pokračovala dál. Bez mapy, bez jasného cíle. Občas jsem si trochu zašla, ale to nevadilo. Dala jsem si vyprošťovací Peroni a jedno supli. Narazila jsem na nádherné knihkupectví ve Via Amba Aradam, utratila jsem tam 36 eur a pokecala se sympatickými dívkami, které obchod vedly. Na trhu ve Via Sannio jsem si od Umpa Lumpy nechala vnutit za deset eur krásně žlutou kabelku. Scupitala jsem ke Kolosseu, pokračovala přes (rozkopané) Forum Romanum, nechala se obtěžovat dvěma neapolskými gladiátory a u Piazza Venezia jsem pak vklouzla do římských uliček. Pantheon a Piazza Navona, porchetta požíraná před kostelem, veškerá malebná oprýskaná zákoutí. Už jsem pak byla hodně uťapkaná, tak jsem jen šla pozdravit kočky na Torre Argentina a pak domů... klasická římská anabáze, radši pomlčet.
Doma jsem pokecala s Annalisiným spolubydlícím Matteem, pak přišla domů Annalisa a povečeřely jsme a na noc jsem ještě vyrazila za holkama do Hoola Hoop.
Další ráno s bolavou hlavou a skvělou náladou. Tentokrát jsem se rozhodla, že se svezu novým metrem C. Čekala jsem na autobus na křižovatce Palmiro Togliatti/Casilina a jaká radost, když se mě kolemjedoucí řidič zeptal na Via Walter Tobagi. Vzpomínka na Waltera animatora, kterému jsem vždycky říkala "signor Tobagi". Krásná synchronicita.
Zmrzlina v Cinecittà a pak procházka akvaduktovým parkem, mým snovým místem, které zase vypadalo úplně jinak se suchou trávou v plném létě. Pak šup do metra a hurá na Termini (se vzpomínkou na to, co jsem kdysi napsala na blog: "V metru je teplo a vlhko. Vždycky, když tu jsem, myslím na tebe.") a pak vatikánským expressem ke Castel Sant'Angelo, Hadriánově hradu, který mě esteticky vždycky spíš odpuzoval... ale uvnitř je to bomba! Ta vysoká nádvoří, vyhlídka na celé město, chodba dolů do katakomb. Jo, moc moc moc pěkný.
Večer jsme zašly na jídlo s Annalisou a Eleonorou a já se pak ještě šla poflakovat do Hoola Hoop, na autorské čtení, prohlížení knížek a pokec s Bettou a sympatickým malířem žijícím ve Francii.
Kolem druhé jsem se potácela domů, respektive k Annalise, a byla jsem přešťastná. Srdce mi plesalo nad tím, že všechny cazzate calabresi jsou za mnou, že jsem v Římě, že jsme se s Annalisou za tu dobu neztratily (naopak jsme si byly možná bližší, jenže to je daný mým vývojem), že si připadám hrozně uvolněně ve společnosti, že zářím, že je mi dobře. Nikdy dřív mi v Římě tak dobře nebylo, protože jsem si za sebou tahala všechny ty cazzate praghesi.
Další ráno zase kocovina. V půl jedenácté jsem měla sraz v Pignetu s Garim a taky to nemělo chybu. Den předtím v telefonu jsme se domlouvali italsky, ale na kafi jsme mluvili anglicky. A taky jsme se neztratili. Bylo to další milé římské setkání, které mi dodalo energii.
Pak už jen nakupování nesmyslů, balení, poslední loučení... a adrenalin, jestli stihnu z blbýho Ciampina letadlo. Ale jo, stihla. V letadle jsem ještě naposledy využila svého italského šarmu a dala jsem se do řeči s dvěma mladými dvojicemi, co letěly do Prahy na víkend. Při loučení jsem jim přála, aby se jim výlet vydařil, a Andrea odpověděl, že je to jasný, když výlet začíná takhle (se mnou).
A toť vše. V Praze jsem potemněla, straním se lidí, šudlám si překlad, běhám a jezdím na kole, bojuju s alergií (jo, docela hrozná reakce hned po návratu), muchlám se s kočkami a tak. A chybí mi italská, potažmo římská jiskra.
A musím tam jet. Ještě nemám s Římem vyřízené účty.
Žádné komentáře:
Okomentovat