Místo horlivého finišování Feralů se povaluju na posteli a načrtávám si v duchu svou bilanci posledního desetiletí, kterou mám jako třicítka v plánu napsat. Dostala jsem se k položce "vztahy".
A tu je, co mě napadlo:
Se vztahy to pořád není žádná sláva za posledních deset let, i když se s Frackem všechno změnilo a tak všechno, co přišlo po něm, bylo lepší než to, co bylo před ním.
V současné době jsem zaseklá (a ne a ne se odseknout, o což se někdy ani nepokouším, ale jindy nad tím velice usilovně přemýšlím - a to je asi tak všechno, aspoň jak se to může pozorovateli zvenčí -a mně - zdát) ve vztahu s klukem, který mě má rád, se kterým mi je fajn, který mi pomáhá (ale tohle neplatilo zdaleka vždycky), ale který ke mně až tak úplně nepatří, se kterým toho nemám až tak moc společného. Pořád je to ale lepší vztah, než všechny ostatní před ním (na druhou stranu teď vím, že všechno v mém životě je lepší než předtím). Pořád ještě sním ty svoje utopie o akčním parťákovi (kolo, lyže/snb, plavání, bruslení, voda, cestování), který bude číst knížky a bude mít přehled a zajímavý podněty a budu s ním moct o všem mluvit, bude do společnosti a zároveň mě dokáže ocenit.
V tu chvíli mi docvaklo, že jednoho znám. Znám jednoho moc chytrýho kluka, kterej - ač zaměřen hlavně matematicky - se zajímá o filosofii, lingvistiku, dění ve světě, literaturu, poezii, zajímavosti, film, pop-kulturu a tak. Rád cestuje - navštívil už hodně míst. A sportuje - jezdí na kole do práce a z práce, hraje basketball a volleyball, plave, lyžuje a baví ho zkoušet nový věci. A je společenský, má smysl pro humor, který mě většinou opravdu baví, a dokáže být velice zábavný a okouzlující.
(Někdy je ovšem spíš trapný, taky je lakomý a má o dost jiný vztah k hudbě než já)
Bingo. To vysvětluje veškerou lítost a divný pocity, který mě při kontaktu s ním (byť jen virtuálním) provázely. Pokud se prezentuje jako můj ideální muž (a ve virtuálu je to o dost snazší), tak je jasný, z toho nebudu ve výsledku zrovna radostná.
Ale to vlastně jen tak na okraj. Vysvětlení těch všech mých divných pocitů hlavně v loňském roce. Letos už to zase bylo jiný. Na jaře se stal mým nejbližším důvěrníkem, ale nedostal se mi pod kůži. V Itálii jsme byli v kontaktu méně - já nebyla moc často dostupná a Katje se pak narodil Oscar. Od té doby komunikuje sporadicky a já nejsem nažhavená na hangoutování s ním (to pořád souvisí s tou matností, vylejzám z nory už trochu víc, dneska jsem napsala čtyři maily, na které jsem myslela už 14 dní - many more yet to come, domlouvám si srazy, ale pořád jsem dost nekomunikativní, stáhlá v sobě) a žádné negativní emoce (lítost) se neprojevují.
Žádné komentáře:
Okomentovat